JEDL website

Znuděný David Prachař provede diváky velice povedeným Peklem

Dante

Alighieri Božskou komedii už ve 14. století, v pražském prostoru NoD dokazují, že jeho verše neztratily nic na kráse ani v dnešní době. Představení Peklo se může pochlubit skvělou hudbou, tanečními výkony a hlavně Davidem Prachařem. Záběr ze hry Peklo - Dantovské variace | foto: Experimentální prostor NoD Potřebná živelnost a energie nechybí tanečně pohybové hře, kterou pro experimentální prostor NoD nazkoušela pod vedením Jana Nebeského taneční skupina 420PEOPLE spolu s herci Davidem Prachařem a Lucií Trmíkovou.

Tvůrci se v poctě Dantova Pekla pokusili vyrovnat s krizí středního věku. Prachař zde ztvárňuje pohodlného padesátníka v trenkách, Trmíková se naopak stylizuje do role sekernické dominy. Oba se svým způsobem nudí a jsou podle Danteho hříšní neboli posedlí poledním démonem. Nevýhodou některých tanečních divadel bývá přílišná zahleděnost do sebe, ztěžklá snaha vyjádřit za každou cenu cosi hlubokého. Dobří tanečníci ale nemusí být vždy dobrými herci. Peklo však vsadilo na kombinaci působivé taneční složky s výkony zkušeného divadelníka. Prachař dodává potřebný nadhled, básně přeříkává tu jemně a melancholicky, tu sípá chraplavý šanson či rapuje do rytmu. V pravou chvíli se nebojí přitlačit, ví, kdy je třeba přehrávat. Košaté rýmy renesančního pokladu se i díky tomu vůbec netlučou s moderně pojatou scénou ohraničenou blikajícími zářivkami, kde se tanečníci proplétají mezi nábytkem, lany, ale i hlávkou zelí či svazkem mrkve.

​ Peklo - Dantovské variace Experimentání prostor NoD premiéra 30. září 2014 režie: Jan Nebeský hrají: David Prachař, Lucie Trmíková, 420PEOPLE Hodnocení: 90 % Samostatnou složkou Pekla je hudební podklad. Jan Šikl sestavil minimalistickou, ale velice barevnou koláž, která přesně koresponduje s děním na place a kterou vhodně doplňuje živým hraním na klavír. V NoDu tak vzniklo velice působivé multižánrové představení, které má šanci zaujmout milovníky klasiky, taneční moderny či prostě jen dobrého originálního divadla.

​ Autor: Tomáš Šťástka

​ Zdroj: http://kultura.idnes.cz/recenze-peklo-0d2-/divadlo.aspx?c=A141003_123009_divadlo_ts

Touha nebude utrpením

Dante

AK poněkud opomíjeným, přesto vynikajícím literátům a myslitelům se často obrací trio divadelníků: režisér Jan Nebeský a herci Lucie Trmíková s Davidem Prachařem. To nic nemění na okolnosti, že občas se jejich aktivita utká i s mistry nejuznávanějšími (Dante, Shakespeare). Lucie Trmíková je autorkou scénářů pozoruhodných divadelních fantazií, které s texty oněch autorů pracují. Po Robertu Walserovi a Simoně Weilové ve Studiu Hrdinů se nyní dostal na jeviště (v Experimentálním prostoru NoD) senzitivní katolický prozaik Jan Čep. Projekt nese název Dvojí domov a odkazuje nejenom k autorově prvotině (stejnojmenná sbírka povídek vyšla v roce 1926), ale také k jeho pojetí dvou světů (v tom druhém, naším očím skrytém budou všechny věci přítomny zároveň a touha nebude utrpením, nýbrž slastí bez konce) i k jeho reálnému pobytu ve dvou zemích – po roce 1948 Čep emigroval do Francie, ve své tvorbě ovšem nikdy nezapíral svoje kořeny i bolestně prožívanou důvěru v duchovní potenciál rodné země.

Čepovy texty zaznívají v neomítnutém, žádnou zdobností nevyumělkovaném sále NoD z úst tří protagonistů, ke zmiňovaným hercům se přidává ještě Alois Švehlík a režisér Nebeský základní jevištní situaci (aktéři sedí u stolu s uvařenými bramborami) obohacuje vznikem obrazu – výtvarného objektu přímo během inscenace (Igor Korpaczewski). Na scéně je u klavíru též přítomen komponista Martin Dohnal, jehož hraní s poněkud démonickou vizuální stylizací doplňují občas ještě přednatočené zvukové plochy. Na pianinu stojí dva páry „venkovských“ holínek, Korpaczewski nanáší na velké plátno barvy a vytváří krajinu s dvěma postavami (bude námět výtvarného díla při dalších reprízách obdobný?). Seriózní, nosnou složku textového sdělení nese na svých bedrech Švehlík, jehož důvěryhodné kadence krásného hlasu vemlouvavě evokují atmosféru venkova prozářeného harmonií. Trmíková s Prachařem obohacují svoje „role“ občasnou klauniádou (zpívají krátké songy, pojídají zmiňované brambory, také přitom občas s plnými ústy přednášejí závažná textová poselství, potravinu použijí i jako originální make-up), oba dokážou prudce dynamizovat náladu od momentů rozdováděných k vážnému ztišení i zpomalení. Všech pět aktérů na jevišti přispívá k pozitivnímu, kontemplativnímu vyznění inscenace, i když není naplněna pouze hladivými tématy jako pohled malého chlapce na hvězdy i dotaz na jejich vzdálenost adresovaný mamince (křehce okouzlující výstup Trmíkové a Švehlíka). Jde i o reflexi cesty jako lidského údělu a procesu poznání (hloubka Čepovy reflexe si tu nezadá s proslulou Heideggerovou Útěchou polní cesty), také o připomenutí naší tělesnosti, marné žádosti tolika probdělých nocí (dramatický erotický výjev, který v horečném fortissimu prezentují Trmíková s Prachařem). Naléhavost téměř drtivou vykazuje pak pohroužení se do témat ubývání sil a lidské smrtelnosti (Vždy to byla smrt druhých, kterou jsem si představoval, ne moje). Finále kompozice poté vykreslí pohřeb muže s nepoetickým příjmením i životním údělem, Josefa Rypáčka. Jemnými, přitom divadelně bohatými a proměnlivými prostředky nás Jan Nebeský se svými kolegy dovedl k existenciálnímu ztišení, po němž by snad bylo příhodnější zážitek ještě dlouze dodýchávat než ho okamžitě odměnit potleskem. Ten si ovšem tvůrci zaslouží.

​ Nebeský – Trmíková – Prachař a Experimentální prostor NoD: Dvojí domov (z Čepa). Scénář Lucie Trmíková, režie Jan Nebeský, hudba Martin Dohnal, výtvarná spolupráce Igor Korpaczewski. Premiéra 29. září 2015.

​ Autor: Jan Kerbr

​ Publikováno: Divadelní noviny. 25. Říjen, 2015

Dvojí domov v NoD Roxy

Dvojí donov

Inscenace, či spíše multimediální scénická kompozice Dvojí domov, kterou představila trojice herců – Lucie Trmíková, David Prachař aAlois Švehlík pod vedením Jana Nebeského, se představila v na sklonku září v pražském NOD Roxy. Způsob práce skupiny kolem Jana Nebeského je zvláštní, a v mnohém nepojmenovatelný. Snoubí se tu úcta a pokora vůči starým předlohám s velmi specifickou, nepokornou transformovanou vizí tématu. To se zdá být neslučitelným paradoxem, ale přesto to funguje. Je to tím, že tvůrci jsou naladěni na stejnou vlnu, a dokážou společně nejen vytvořit velmi otevřenou a vstřícnou, až hravou atmosféru na jevišti, ale přenést ji i na diváky. Nejde tu v žádném případě o otrocké přeříkávání textu, ale o jeho zcela nové vnitřní uchopení. A toho je právě Dvojí domov exemplárním příkladem. 

Kromě pravidelné spolupráce tria Nebeský – Trmíková - Prachař, k jednotlivým projektům přibírají další umělce, kteří dokážou vznikající tvar správně okořenit. V případě nejnovější inscenace, inspirované povídkami katolického spisovatele počátku minulého století, se k nim přidali skladatel Martin Dohnal a herec Alois Švehlík (oba s Nebeským spolupracovali v různých érách jeho tvorby, především v éře Divadlo Komedie v 90. letech).

Projekt samotný tedy odkazuje k Čepově prvotině z roku 1926, ale jeho pojetí je daleko širší, dotýká se archetypálních příběhů, které v sobě máme zakořeněny, i existenciální podstaty naší existence. Navíc konfrontuje dva různé světy, které se chvílemi prolnou, a chvílemi fungují paralelně (viz narážka na Čepovu emigraci do Francie po roce 1948, ale stále fungující sepětí s rodnou zemí). To ovšem není vše – konfrontačních bodů je zde více, ať už je to naznačený vztah generační, mládí proti stáří – prolnuté v jedné osobě, ale též vztah vesnice a města. To vše odezíráme spíše pocitově. Nejde tedy o bezpodmínečné porozumění veškerému textu a jeho souvislostem. Až čarodějně míchaná směs promluv, v níž se mísí fyzikalita s poetičností promluv, s nadsázkou; scénografie, v níž jsou využity „domácké“ rekvizity, především vařené brambory, které zároveň připomenou jistotu domova, ale mohou se stát také groteskní maskou, kterou si protagonista modeluje, a jež se vzpírá přilnout k živoucí tváři. A dalším prvkem, který jako by propojoval divadelní a reálný čas, je velké plátno, tvořící pozadí scény, kde pod rukama výtvarníka Igora Korpaczewského vzniká během představení z na počátku zdánlivě nesourodých čar obraz, na němž se postupně vynořují v záplavě výrazných, téměř goghovských barev dvě postavy. K tomu je tu kombinace přednatočené zvukové stopy se živým, a velice temperamentním hudebním a dirigentským vkladem Martina Dohnala, k němuž protagonisté zpívají krátké songy. Jako celek představení působí pozoruhodnou harmonií, která se skládá z protikladů vizuálních i zvukových. Jako bychom se vydávali sem a tam časem, po cestě životem, hledání sebe sama a svého domova, a smiřovali se se svým údělem, jeho bizarností, paradoxností, ale také krásou a nostalgií.

Nebeský – Trmíková – Prachař a Experimentální prostor NoD: Dvojí domov (z Čepa).
Scénář Lucie Trmíková,
režie Jan Nebeský,
hudba Martin Dohnal,
výtvarná spolupráce Igor Korpaczewski.
Premiéra 29. září 2015.

Autor: Jana Soprová 

Miluji tě jak po smrti

Miluji tě jak po smrti

Do nové sezóny v NOD Roxy vstoupil tvůrčí tým Lucie Trmíkové a Jana Nebeského novým titulem, pod názvem  MILUJI TĚ JAK PO SMRTI, o krátkém, ale vášnivém vztahu expresionistických básníků Else Lasker- Schülerové a Gottfrieda Benna. Jako u několika předchozích projektů (mj. Lamento, Kabaret Shakespeare a Dvojí domov) je Trmíková autorkou scénáře, ve kterém spřádá mozaiku životopisných údajů a literatury jejími vzory napsané, a případně scénář prokládá i dalšími literárními citacemi. Scénáře, které vycházejí z osobního zájmu o konkrétní historicky známé osobnosti, vznikají dlouho a pronikají do hloubky těchto osobností.

To je ovšem jen základ, důležité je scénické dotvoření tématu. Právě partnerství scenáristky a zároveň protagonistky a režiséra je výrazným znakem této spolupráce. Texty, v tomto případě poezie, stojí ve výrazném kontrapunktu k akci na scéně, které většinou působí výrazně expresivním, šokujícím dojmem. Charakteristická je mozaikovitá struktura kabaretu. K pestrosti přispívají i další scénické prvky, ať již výtvarná stránka scéna a kostýmů, tak hudební složka. Petra Vlachynská jako kostýmní výtvarnice opatřila svým hrdinům skutečně famózní zapamatovatelné kostýmy, ať už jde o naddimenzovaný „klobouk“ v němž přichází Trmíková na počátku na scénu, či Bennovo vyzývavé triko s haknkrajcem, a v závěrečné přehlídce kostým mořské panny, v němž se producíruje hlavní mužská postava. Je-li výrazná výtvarná stránka, pak ta hudební je ještě výraznější. Stojí tu proti sobě dvě výjimečné individuality – uhlazeně akurátní jazzman Emil Viklický a bohémsky rozevlátý Martin Dohnal. Právě oni dva mají na svědomí zhudebnění veršů Else Lasker- Schülerové a Gottfrieda Benna, které interpretuje ústřední dvojice. Zatímco Viklický si zachovává střízlivost „gentlemana“, Dohnal se zapojuje do děje svou expresivní mimikou a gestikou. Oba nejen skladatelé, ale také suverénní interpreti si dokážou pohrávat s nejrůznějšími hudebními styly, a přímo na scéně předvedou i symbolický souboj s hudebními odkazy na různé skladatele. V centru pozornosti ovšem stojí herecká akce - milostný vztah mezi nespoutanou extravagantní Else Lasker- Schülerovou a o sedmnáct let mladším akurátním patologem - básníkem Gottfriedem Bennem, s Lucií Trmíkovou a Karlem Dobrým (alternuje Miloslav König). I když každý z nich vystupuje i tzv. sám za sebe, vzájemná interakce ukazuje nejen výrazné rozdíly v jejich životním stylu, a vzácné chvíle „souznění“, ale také jejich zasazení do společensko-politického kontextu doby (střet židovského a německého živlu s jistým obdivem k nacismu). Extravagance postav chvílemi útočí na diváka možná až příliš agresivně. I když v textu zazní pár životopisných informací, inscenace se snaží na diváka působit především emocionálně. Tady ovšem záleží na tom, nakolik je člověk ochoten přijmout rozporuplnost postav ve vysoké kabaretní nadsázce. Inscenace pokračuje ve stylu Nebeského obrazivých kontroverzních střetů nejrůznějších paradoxů, poutavých, ale mnohdy nesnesitelných charakterů, které se nechtějí a neumí zařadit do main-streamové společnosti. Z osobní zkušenosti si myslím, že nejlepší způsob, jak takové představení vnímat, je nechat se unášet na vlně obrazů a představ, a doslova si je prožít.

Autor: Jana Soprová 

Láska v sado-maso pojetí

Miluji tě jak po smrti

Režisér Jan Nebeský připravil pro Experimentální prostor NoD novou inscenaci Miluji tě jak po smrti podle scénáře Lucie Trmíkové. Jejím tématem je osudový vztah originální bytosti – německé básnířky Else Lasker-Schülerové – a o sedmnáct let mladšího lékaře a literáta Gottfrieda Benna.

Lucie Trmíková si pro své scénáře volí náměty nevšední a málo známé a také k nim přistupuje s velkým osobním zaujetím, což z nich mimo jiné činí živý a emocí prostoupený materiál k dalšímu režijnímu (hudebnímu, pohybovému) zpracování. Stručně řečeno, Trmíková je velmi zdatná adaptátorka, která umí dobře vyhmátnout dramatičnost situace i tam, kde to na první pohled není patrné. A stvořit bizarní miniděje, které se dokážou složit v celistvou výpověď.

Tentokrát ji zaujala osobnost židovské básnířky Else Lasker-Schülerové (1869–1945), která rozhodně patří k mimořádným zjevům německé literatury. Je považována za hlavní představitelku expresionistické poezie a vysoce ji cenil například Karl Kraus. Psala ovšem i prózu a divadelní hry. Výjimečná, milující dobrodružství a nonkonformní byla i ve svém osobním životě. Byla dvakrát vdaná, ale do jejího života v roce 1910 osudově vstoupil syn luteránského pastora Gottfried Benn (1886–1956), rovněž originální básník a občanským povoláním lékař patolog.

Jejich krátký a v podstatě kalamitní vztah oba ovlivnil na celý další život – Elsa svůj vztah vtělila do řady milostných básní, v nichž mimo jiné i zajímavě experimentovala s jazykem. Jejich styky také narážely na to, z jak odlišných prostředí oba pocházeli; ostatně Benn krátce koketoval s ideologií nacismu, ale po noci dlouhých nožů jej podobné příchylnosti definitivně přešly a měl naopak značné potíže, byl označen za dekadenta a nemohl publikovat. Jeho básně jsou značně extrémní, cynické a řeší marnost lidské existence a rozklad, který nikoho nemine (cyklus Márnice), ostatně inspirací mu byla právě práce patologa. Pracoval také jako vojenský lékař v nevěstinci a specializoval se na pohlavní a kožní choroby. Elsa byla pro svůj židovský původ pronásledována nacisty a musela se uchýlit do exilu, nejdřív odjela do Curychu, později do Palestiny a nakonec se usadila v Jeruzalémě, kde také zemřela, do Německa se nikdy nevrátila.

Jako nekončící boj

Inscenace Jana Nebeského má podobu až jakéhosi divokého dada kabaretu, v němž je řada pasáží zhudebněná a kde se oba hrdinové představují jako extrémní tvorové jdoucí vždy a za všech okolností na hranu, jejich láska je nekončící boj o to, kdo s koho. Výborná je živě reprodukovaná hudba – na této podobě díla se nečekaně sešly dvě výrazné osobnosti – Martin Dohnal a Emil Viklický. Kontrast mezi nimi funguje jako důležitá stylová spojnice a herecké, šansonové zpívání Lucie Trmíkové v roli Else má přesně takovou míru, jakou tento typ hudebně-dramatického tvaru vyžaduje.

Režie ohraničuje jednotlivé výstupy do groteskně vystupňovaných point, v nichž důležitou roli hrají výtvarné symboly – kostýmy a propriety někdy i obludných tvarů. Jsou z latexu nebo nafukovacího materiálu, jako velké boxerské rukavice, kterými po sobě milenci zběsile máchají. Jindy jde o sado-maso pomůcky – masky s otvory pro ústa a oči, působící přiměřeně perverzně. Trmíkové Else hned v úvodu přichází s velkým černým tykvovitým útvarem na hlavě, evokujícím orientální (židovské) prostředí, tykev pak vymění za latexovou sukénku s jakýmsi pásem cudnosti se zlatou Davidovou hvězdou.

Autorka kostýmů Petra Vlachynská tentokrát vystřídala Nebeského dvorní kostýmní výtvarnici Janu Prekovou – její pojetí je příbuzné, a přece jiné, má cit pro neobvyklý tvar, materiál a celkové vyznění v souvislosti s tématem. Také Igor Korpaczewski, s nímž Nebeský spolupracoval na předchozí inscenaci podle Jana Čepa, pořídil pro hru sugestivní obraz Else, upevněný nad vchodem do pomyslné pitevny, a paravány se zvířenou a květy.

Karel Dobrý se jako Gottfried pohybuje zasmušile v dlouhém zeleném plášti lékaře, v pozadí se tyčí makabrózně nasvícený pitevní stůl. Pak si také krátce zalyžuje s hákovým křížem na bundičee s kapuckou a v závěru se promění v zelenou mořskou pannu...

Nebeského inscenace zcela logicky volí divadelně obrazivý způsob, jak přiblížit verše divákovi. Režii jde o živou akci, výtvarné a hudební ztvárnění, a komu v takovém pojetí smysl básní uniká, nechť si je divadlem nerušen a v klidu přečte doma u kamen a neobtěžuje se mezi diváky.



Režie: Jan Nebeský

Scénář: Lucie Trmíková (s použitím překladu Aleny Bláhové a Ludvíka Kundery)

Hudba: Emil Viklický a Martin Dohnal

Výtvarná spolupráce: Igor Korpaczewski

Kostýmy: Petra Vlachynská.

Experimentální prostor NoD, premiéra 7. 10.


Autor: Jana Machalická