Zrození, život, smrt

Miluji tě jak po smrti

DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí bývalého Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě, spravuje od začátku sezony Divadlo X10. Dvoupatrový prostor s obnaženými stěnami, obrovskou hloubkou a šířkou není lehké rozžít. Navíc divadlem, jelikož akustika je zde mizerná.

Což neznamená, že to není možné. Koncem ledna to znamenitě předvedlo známé trio Nebeský, Trmíková, Prachař (méně známé asi je, že se spolek, jenž existuje osmým rokem, nazývá Jedl). Jejich inscenace Médeia tematicky i formálně navazuje na předchozí projekty (z poslední doby jmenujme aspoň Orfea a Dvojí domov / Z Čepa). Nechybí tedy živá malba a hudba zaplňující prostor a především střet ženského a mužského světa.

Logicky zde máme Iásona a Médeiu, které ztvárňují David Prachař a Lucie Trmíková. Režisér Jan Nebeský ovšem vytvořil syntetický umělecký tvar, a tak jsou ve druhém plánu na jevišti – v hracím prostoru mezi sloupy – ještě dva výtvarní umělci Margita Titlová Ylovsky a Igor Korpaczewski. Ona vytváří sochu z hlíny, její práce je snímána termovizní kamerou a přenášena na zadní stěnu (což opět přináší napětí, jelikož se musíte ptát, zda je oním dílem výsledek – na premiéře plastika vzdáleně připomínala hlavu Medúzy –, nebo právě proces, obrazy, které diváci viděli během její tvorby). On maluje obraz, jenž začíná jako výjev zamilovaného páru a stále více je zaplňován černou barvou až k totální temnotě. Stejně jako vztah Iásona a Médeie. Pátým performerem je Jan Šikl, který vytváří živý hudební doprovod. I když v tomto případě je označení doprovod příliš zjednodušující, Šikl je další postavou, jeho protějškem jsou všemožné hudební nástroje. S jejich pomocí udává rytmus, ilustruje, navozuje atmosféru, zpřítomňuje i zavádí diváky do doby dávné.

Na začátku představení jsou diváci Trmíkovou a Prachařem poučeni o mytologii. Snaží se vysvětlit především pozadí příběhu a jeho symboliku. (Používají mikroporty, které jsou někdy rušivé a nepříjemné, ale lze je obhájit třeba jako „zcizující“ záměr.) Poté jsou diváci vpraveni do dnešního obýváku Médeie a Iásona. A je to drásavé, co se nad každodenním a odporně profánním rituálem – společnou večeří – odehrává. Prachařův Iáson se otráveně vyvaluje na sedačce a mezi řečí jí párky s kečupem. S obrovskou silou, symbolikou a ironií je ukázán vztah, který je u konce. Jemu už na ní nezáleží, chce mít klid. Ona ho však neustále mučí výčitkami a vzpomínkami, nechce ho tak snadno propustit. Napadne vás, že jste už několik divadelních manželství v podání Trmíkové a Prachaře viděli. Tohle je ale nejbolestivější, oba jsou těžce vinni, možná dokonce hodni zatracení, ale pořád jim ještě rozumíte.

Patologická je scéna, v níž Médeia netrýzní svého chotě pouze slovy, ale činí tak i fyzicky – dlouhou jehlou mu propíchává puchýře (nebo třeba ochabující svaly), tedy balonky, které má umístěné pod síťkou na svých končetinách. Je jasné, že po tom všem může následovat jen jediné – pomsta nejhrůznější. A ta je doslova sladká. V nádobě na cukrovou vatu Médeia „uvařila“ mstu – lákadlo pro syny, kteří musí pro hříchy svého otce zemřít. Láska a život procházejí žaludkem, chce se poznamenat.

Scénář propojuje úryvky ze Senecy, Anouilhe, Christy Wolfové, Ingeborg Bachmannové, Oscara Wildea, Vojtěcha Nebeského a Lucie Trmíkové. I v této rovině se slučuje minulost se současností a snad i budoucností v jeden celek. Lamentace střídá poezie. Podle toho, z jaké předlohy je část textu použita. Ukazuje se tak, že nic není černobílé, i když protikladnost mužského a ženského principu je podstatou všeho.

Jan Nebeský, Lucie Trmíková, David Prachař: Médeia. Režie a scéna Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jan Šikl, výtvarná spolupráce Igor Korpaczewski a Margita Titlová. Premiéra 24. ledna 2017 v prostoru DUP39, Praha.




Autor: Lenka Dobrovská 

Nebeský režíruje antiku. Jeho divadelní spolek s herci Prachařem a Trmíkovou našel domovskou scénu

Médeia

⦁ V pražském prostoru DUP39 dnes bude mít premiéru nová inscenace Médeia v režii Jana Nebeského.
⦁ Antický mýtus nahlíží skrze krizi současného manželství.
⦁ Dvojice v podání Lucie Trmíkové a Davida Prachaře oproti zaběhlé představě o Médeii a Iásonovi zestárla. "Dříve to byla krize čtyřicátníků, teď je to krize padesátníků," říká režisér

Slepě milující mytická Médeia pomáhá Iásonovi získat zlaté rouno a při tom se dopouští zločinů. Když ji osudový muž zradí s jinou ženou, Médeia zabije i vlastní děti, aby se mu pomstila.

Proměna vášnivé lásky ve vypjatou odplatu opakovaně inspiruje tvůrce k novým pohledům na hraniční vztah muže a ženy. Nejslavnějším zpracováním Médeina příběhu a většinou i východiskem k pozdějším variacím je stejnojmenné Euripidovo antické drama. Novou verzi v režii Jana Nebeského dnes v pražském divadelním prostoru DUP39 uvede spolek Jedl.

Scénář, jejž napsala herečka Lucie Trmíková, také cituje několik literárních zpracování mýtu, případně pracuje s jejich motivy. Opírá se o texty starořímského dramatika Senecy, Oscara Wilda či autorů z 20. století Jeana Anouilha, Christy Wolfové nebo Ingeborg Bachmannové.

Nebeského režie Médeie naznačuje, že k obsahu mýtu se lze přiblížit jen naší autentickou zkušeností. Soustřeďuje se na momenty vztahu muže a ženy, jež známe z běžného života a sedaček obývacích pokojů. Zároveň je ale zobecňuje na úrovni archetypů, mužského a ženského principu. Vizuální banalitu manželského soužití tak posouvá přirozeně, dokonce s humorem, k velikosti a patosu původní antické tragédie.

"Je to krize dlouhého manželství," shrnuje základní situaci scénáře lapidárně David Prachař, představitel Iásona. "Za ty dva tisíce let od doby, kdy Médeiu Euripides napsal, se ta instituce nikam neposunula a lidé jsou, jací jsou," dodává, že díky tomu také stále můžeme rozumět příběhům antických dramat − to, co dnes prožíváme, je v nich obsaženo překvapivě živě.

Pro Lucii Trmíkovou, která hraje Médeiu, je zásadní otázkou, jak se mohlo ztratit to, co dva lidé měli mezi sebou, kam zmizela jejich láska. Inscenace podle ní ukazuje dva přístupy k řešení vyprázdněnosti vztahu, mužský a ženský: "Ona do toho jde nenávistí, on rezignuje − už mi dej pokoj. Ona se nevzdá a on to pouští."

Dvojice v podání Lucie Trmíkové a Davida Prachaře oproti zaběhlé představě o Médeii a Iásonovi zestárla, což režisér vtipně glosuje. "Je to, jak to dneska všichni znají: najít svůj klid, najít ten nový orientační bod, s tím má zkušenosti mnoho diváků," říká Jan Nebeský. "Dříve to byla krize čtyřicátníků, teď je to krize padesátníků, a jak se to posunuje, za pár let už to budou sedmdesátníci."

Šedesátník Nebeský dnes duchem patří k nejmladším českým divadelním režisérům. Jeho práce vznikají často "na okraji" a mimo kamenná divadla, přesto už od devadesátých let minulého století patří k těm, kteří nejvíc ovlivňují podobu českého divadla a jeho hlavní proud inspirují neotřelými scénickými postupy.

Například mužský a ženský princip v Médeii ztělesňují svou tvorbou "v přímém přenosu" také dva výtvarníci: Igor Korpaczewski a Margita Titlová. "Chtěl jsem ukázat, jak se ženský a mužský svět vizualizuje, jak si ho představit," vysvětluje režisér. Dodává, že pro ženy je − při maximálním zjednodušení − důležitý dotek. Proto Margita Titlová pracuje s hlínou a proto se při tom používá termovize, která barevně snímá doteky jejích rukou. Igor Korpaczewski naopak zosobňuje razantní, radikální, dobyvačný princip a na plátno maluje klackem jako oštěpem.

Obraz během představení již Korpaczewski maloval v úspěšné inscenaci nazvané Dvojí domov / Z Čepa, která stejně jako Médeia vznikla v rámci spolku Jedl. "Výtvarník je při práci ovlivněn okamžikem představení, textem, který poslouchá, kontextem, který právě žije, i diváky. Tohle mě na tom zajímá, protože je to divadelní," vysvětluje režisér Nebeský. Podobně se na jeho inscenacích pravidelně podílejí hudebníci − například bubeník Pavel Fajt, klavírista Emil Viklický nebo skladatel Martin Dohnal. Autorem i interpretem hudební stopy Médeie je Jan Šikl.

Spolek Jedl před osmi lety vytvořila trojice Nebeský, Prachař a Trmíková, která se poprvé sešla před šestadvaceti lety v Činoherním klubu během inscenace Euripidovy tragédie Orestés. Všichni tři vnímají Jedl jako příležitost k průběžné spolupráci, byť bez stálého zázemí. Donedávna spolek působil v prostoru Roxy/NoD, ve Studiu Hrdinů či na dalších místech. Nyní se jeho domovskou scénou stal sál zvaný DUP39 v samém centru Prahy, pár desítek metrů od otáčející se Kafkovy hlavy umělce Davida Černého. Jedl zde hraje dvakrát do měsíce na pozvání Divadla X10, které tento charismatický prostor bývalého Domu uměleckého průmyslu provozuje. Na květen tu Jedl chystá premiéru inspirovanou Pustinou T. S. Eliota, na konec roku inscenaci z textů Samuela Becketta. V nedávno zveřejněné výroční anketě Divadelních novin šestaosmdesát recenzentů a divadelníků hlasovalo o největším divadelním zážitku uplynulého roku. Nejvíc jich uvedlo právě dvě inscenace Jana Nebeského: Deník zloděje, který uvedl spolek Masopust, a režii Ibsenovy Nory v Divadle pod Palmovkou.


Autor: Marie Reslová 

Médeia. Inscenace dokazuje, že nejhorší na světě jsou ženy i muži

Miluji tě jak po smrti

Osvědčené trio Jan Nebeský, Lucie Trmíková, David Prachař uvedli v DUP 39 originální variaci na Médeiu. Antický námět jim posloužil k úvahám o vztahu ženy a muže a o hranicích, které nelze překračovat, ani když se láska změní v šílenou nenávist. Nový projekt ovšem také pokračuje v rozvíjení neotřelého pojetí, které přichází se zapojením výtvarného umělce do dramatického tvaru. Dílo tak vzniká akčně, přímo před diváky a umělec jím podle vlastní představy komentuje dané téma.

Sváření se mužského a ženského principu
Tvůrci přizvali opět malíře Igora Korpa czewského, který již v inscenaci Dvojí domov / Z Čepa vytvářel obraz zvláštní žlutomodré krajiny s dvěma postavami a jeho vznik byl sám o sobě metaforou. A protože v Médeji jde o sváření se ženského a mužského principu tvůrci se obrátili i na malířku a konceptualistku Margitu Titlovou Ylovsky. Ta po celou dobu inscenace modeluje plastiku, jejíž obraz se termovizí přenáší na projekční plátno – teplé doteky rukou dodávají syté barvy, ty se přelévají a vstupují do studených, je to velmi efektní. Stejně výtečně vychází Korpaczewského portrét Médeji, který se rodí na velké ploše balicího papíru. Nejprve se zjevují dvě postavy proti sobě, ty však postupně mizí a z kresby vystupuje obličej hrdinky, který temní a proměňuje se ve vizáž šíleného démona.

I kostýmy Petry Vlachynské jsou výtvarným artefaktem, oba aktéři střídají nejroztodivnější kreace od kukel a helmic s trny přes odění z látky připomínající ještěra až po sportovní dresy a džíny z „vikslajvantu“. A konečně je tu hudebník Jan Šikl, který zase působivě čte děj hudbou, čaruje s rytmem. Nebeský opět zkomponoval syntetický tvar, v němž se výtvarno přirozeně propojuje s hereckou akcí a hudbou. Boj partnerů a jejich jízlivé zraňovaní má rozměr komický i poetický, což režie umí postavit do žádoucích kontrastů. Trmíkové scénář také využívá textů různých autorů (Seneca, Jean Anouilh, Christa Wolfová, Ingeborg Bachmannová, Oscar Wilde, Vojtěch Nebeský)

Prolog nás uvádí do tématiky a připomínají se v něm i tři fáze lidského běhu – zrození, život a smrt. A takový je i vztah obou hrdinů, Médeji (Lucie Trmíková) a Iásona (Davida Prachaře). Ten už ale prošel zrozením a své si odžil. Hrdiny zastihneme domácky rozvalené na gumových sedačkách, každého na své. On má na sobě trikot a pod ním průhledné bubliny svalů, které Médeia v záchvatu tichého vzteku posléze s gustem propíchá malou jehlou. Vedou nenávistný a sarkastický dialog dvou, kteří se milovali a nyní jim vadí i pouhý pohled na sebe. David Prachař umí výborně balancovat na tragigroteskní hraně, a tak se ostentativně cpe párky a s plnou pusou mele o tom, jak Médeu miloval. V tomto „kuchyňském výjevu“ je Iáson tím, kdo je nad věcí, blazeovaně skoro až s pobavením sleduje, jak jeho někdejší partnerka začíná šílet. Jejich vztah je samozřejmě v troskách a anatomie posledních křečí je tu vylíčena nejenom sugestivně, ale s obecnou platností – to je děsivé peklo, které může nastat jenom mezi ženou a mužem, touha zranit druhého zatemňuje mozek. Tvůrci nikomu nestraní, snaží se předvést to, co je na každé straně pravdivé i ubohé.

Lucie Trmíková je jako zrazená Médeia dokonalá fúrie a přitom skoro hmatatelně cítíme její bolest, která ji pohlcuje a s níž si nedokáže poradit a která z ní činí zrůdu. Má dva úžasné výstupy: nejprve je to hysterický, zlý řev, v němž propuká nenávist k Iásonovi, pak monolog, v němž se sváří matka a zrazená milenka. Je těžké soucítit s ženou, která v touze po pomstě mužovi zabije své děti, ba ji nejde ani pochopit. Trmíková se ani nesnaží ji obhájit, její Médeia je prostě studie ženy na pokraji sil. Svou pomstu doslova uvaří v přístroji na cukrovou vatu, kam s promyšlenou zavilostí vkládá špejle a navinuje na ni sladkou hmotu. Tu pak pomalu stahuje a vkládá si ji do úst, což působí značně zlověstně.



Režie a scéna: Jan Nebeský

Scénář: Lucie Trmíková

Hudba: Jak Šikl

Výtvarná spolupráce: Igor Korpaczewski a Margita Titlová Ylovsky

Kostýmy: Petra Vlachynská.

DUP 39 Praha, premiéra 24. 1.


Autor: Jana Machalická